Pálení čarodějnic

Úsměvy Filipojakubské noci

Loni jsem na čarodějnice ještě posílal pozdrav do Barborky, letos mi může být už celá ukradená. Když pomyslím na gang countrycara na rampě, tak taky je. Už jim tam chybí snad jen taneční krok šéfa seniorhausu z nového Hliníkova domova nebo Džunganova veteránská volga. U toho teda být nemusím. Už chápu kněze, proč se odvrátil. :-(

No nic. Raději tentokrát zavzpomínám na jiné čarodějnice z let minulých, které mi utkvěly v paměti a byly svým způsobem výjimečné nebo alespoň úsměvné. Jako kluk z vesnice jsem jich v dětství a mládí upálil spoustu. Rok co rok jsme na Filipojakubskou noc chystali a zapalovali za vsí při cestě k lesu hranici a někdy jenom takovou halabala hromadu. Ta taky hořela. Po letech jsem si to s tou hromadou párkrát v menším zopakoval i u nás na chalupě. Naposledy to málem skončilo malérem, ale k tomu se ještě dostanu na konci tohoto fejetonu. Nejprve se vrátím do své předmaturitní éry, tj. o neskutečných 45 let zpátky.

30. dubna 1972 jsem se na čarodejnice vypravil s partou spolužáků z kutnohorské průmyslovky. Ten den byla neděle a já jsem po obědě vyrazil vlakem směr Kutná Hora. Rodičům jsem samozřejmě oznámil, kam jedu, a slíbil, že se na 1. máje v pořádku vrátím. Se spolužáky jsme si někde na břehu Vrchlice nachystali hranici a dostatek piva a taky kytary a hlasivky. Myslím, že to bylo někde poblíž chaty jednoho z místních kamarádů, ale to je celkem jedno, nic zvláštního se tam neodehrálo. Nic jsme tam nezapálili, nic nezdemolovali, nic ani nepozvraceli, nikoho nenásilnili. Noc byla teplá, pivo v řece studené, hrou a zpěvem jsme přilákali i pár holek a když oheň dohořel, pivo došlo a holky se jen chichotaly, nechtěly se tulit a musely domů, vyrazili jsme do města. 

Ne pěšky, ale autem! Řidič, syn majitelů chaty, jediný střízlivý, nás dovezl nad ránem na kutnohorské náměstí, kde jsme zaparkovali u hotelu Mědínek, sedačky upravili na ležení a usnuli spánkem spravedlivých. No, nedivte se. Na hotel jsme neměli, intr byl zavřený, holky nás domů nechtěly, ranní vlaky ani autobusy na svátek práce nepremávaly a navíc jsme smrděli ohněm a pivem na sto honů. K hotelu nás v autě přijelo šest, dva Kutnohoráci se odpotáceli do svých postýlek. A my, čtyři očouzení přespolní bezdomovci, jsme auto brzy celé zadýchali a zaprděli.

Na smrádek a teploučko si člověk rychle zvykne, na sovětskou hymnu čtyři roky po okupaci ale ne. A zvuky Sajúzu něrušimyjho mě ráno probudily. Nadzvedl jsem se na sedačce celý rozcuchaný a setřel hřebetem dlaně zevnitř zamlžená okénka, abych zjistil, co se to děje. Kolem auta ze všech stran stál v pozoru dav lidí. Někteří i s barety na hlavách a samopaly v rukou. "Volové vstávejte, obklíčily nás Lidové milice! Jsme součástí prvomájové manifestace!" budil jsem kamarády. "Zmlkni a zalez! Raději počkáme, až se rozejdou. Když bychom teď otevřeli auto, ještě by to s nima seklo a zavolali by na nás deratizéry anebo přímo VéBé." A tak jsem zalezl a tvářil se, že spím. Vyslechl jsem tak trochu neuctivě vleže i československou hymnu, pak taky Internacionálu, Píseň práce, projevy a skandované potlesky oceňující plnění pětiletého plánu. No prostě samá pozitiva a sociální jistoty! Pod bdělou ochranou Lidových milic. :-) 

Druhý den ve škole jsme se všichni čtyři hrdě hlásili, že jsme jako jediní ze třídy nejeli po čarodějnicích ani domů, abychom se mohli účastnit prvomájových oslav na kutnohorském náměstí, vyslechnout hymny i projevy a tak nějak splynout s masou pracujícího lidu. Náš třídní za tím tušil nejakou kulišárnu, protože zrovna naše čtveřice se v říjnu předtím přihlásila dobrovolně, že ponese prapory v čele průvodu při oslavách VŘSR, a zavedla celý průvod k úplně jinému pomníku, a to Havlíčkovu, ne toho nového ministra, ale Karla Borovského. Omluvou nám byla skutečnost, že nejsme místní a že jsme si spetli náměstí i sochu. :-) 

30. dubna 2012 o 40 let později jsem se na pálení čarodějnic vypravil na chalupu do své rodné vísky společně se skupinou LuŠtěLa. Na naší zahradě pod rybníkem jsme měli pěknou hromadu suchých větví a proutí, které jsem se chystal na čarodějnice spálit. Letokruhů a zkušeností jsem na to měl už dost! Na druhé zahradě u chalupy jsme k tomu ještě grilovali a popíjeli. Holky ze starých hadrů, co jsem vyhrabal na půdě, nastrojily pěknou čarodějnici, sousedka jim poskytla skutečný babský šátek a zástěru. Těšila se s námi na to pálení a přišla se i podívat. Stejná sousedka, co nás před pár lety udávala na obecním úřadě, že na zahradě na otevřeném ohni grilujeme a co mi nedávno darovala králíka Miloše. To jsou ale čarodějné zvraty! :-)  

Den před Filipojakubskou nocí však pršelo, tak jsem musel čarodějnickému ohýnku trochu pomoc benzínem. Oheň, který se mi podařilo díky benzínu zapálil, se ale velice brzy v promoklé hromadě zadusil. Tak jsem chvíli počkal a když nikde nebyl ani plamínek ani jiskérka, přistoupil jsem k hranici s plastovým kanystrem v ruce a hromadu dřeva opatrně ještě jednou pokropil. Blaflo to samo od sebe jak napalm, hořela nejen hromada chrastí a čarodějnice, ale i já celý i s kanystrem, který jsem okamžitě odhodil a utíkal do bezpečí. Zářil jsem prý do noci jak svatý Florián v akci a s aurou kolem hlavy. Co jak Florián, já po ožehnutí vypadal jak Fedor Gál z Veřejnosti proti násilí! Svoje šedivé vlasy a vousy jsem měl celé kudrnaté, obočí spálené a holky ze skupiny LuŠtěLa se mohly potrhat smíchy. I chlupy na uších mi to sežehlo! Navíc se znova rozpršelo a já v nedobrovolném přestrojení za Fedora pak až do půlnoci s hráběmi v ruce hlídal oheň, aby dohořel a nezpůsobil více škod než na kanystru a mé hlavě.

Druhý den ráno mě pak holky s nůžkami v ruce upravovaly ohořelou fasádu, z Fedora se snažily zase vystříhat Stanislava, tátu LuŠtěLy. :-) -sv-