C´est la vie

Fejeton je publicistický žánr, který většinou vtipně zpracovává nějaké aktuální téma. Téma nemusí být nijak významné a autor ho zpracovává ryze subjektivně. Někdy pak proto bývá čtenáři bez smyslu pro humor nepochopen, jako v případě našeho fejetonu Na kafi s Nýmandovými.

Spousta námětů na fejetony mě napadá den co den. Nepíši je sice pod čarou, ale vždy pod sebekontrolou, zda to už není tak trochu kách. Jeden takový mě napadl letos na sklonku léta, kdy byl velice aktuální, vtipný a subjektivní, teď už je jenom vtipný, až tragikomický.  Tady je:

V srpnu roku 1995 jsem vyrazil se svou tehdy 23letou láskou na výlet. Posázavským pacifikem z ledečského nádraží jsme se nechali dovézt tři zastávky proti proudu řeky a vystoupili na Stvořidlech. Zde jsme si dali dvě-tři pivka (já //, moje milá /), porozhlédli se po okolí a vydali se pěšky po levém břehu řeky zpět k městu. Popisovat vám přírodní krásy této cesty by bylo i dnes nošením dříví do lesa a já se ke všemu tenkrát plně věnoval krásám jiným :-)

Prošli jsme kolem Sluneční zátoky a zamířili lesní cestou pod Hájem k domovu. (Teď mě napadá, že v té době oba hlavní aktéři kauzy ledečská Cyklostezka se zde ještě nevyskytovali a některé smrky podél cesty určitě netušily, co je za 20 let čeká). Koneckonců vrby také ne.

Když jsme procházeli kolem velké mýtiny přímo pod Hájem, zahlédli jsme vysoko na stráni na pařezu sedět dědečka s babičkou, kteří se drželi za vrásčité ruce a kochali se pohledem na řeku Sázavu.

"Ach, to je krásné, viď? Až my budem jednou takhle sedět," vzdychla dojemně milá moje.

"Až ty budeš takhle sedět, tak já už budu dávno ležet," :-) odpověděl jsem vtipně, pohotově, s úsměvem a políbil ji do vlasů.

20 let uplynulo jak voda a já stále ještě, bohudíky, neležím, ani nesedím. Moje kdysi milá se však pod Hájem na kole či inlajnech projíždí každou chvíli s někým jiným a já se na to z paseky, co po sobě zanechala, dívám, nemít psa, už jen sám. C´est la vie.                -sv-