Být či nebýt ... svině?

V květnu minulého roku  jsem k svátku dostal opravdu netradiční dárek - černé vietnamské sele. Nepocházelo teda přímo z dálného Ho Či Minova teritoria, ale pouze z nedalekých Vilémovic. Vypustili jsme ho na zahradu u nás na chalupě a běhalo po ní jak motorová myš, jak tehdy právě vycházející okérkovaná jablonecká fotbalová hvězdička, která později skončila až v reprezentaci, a tak jsme mu začali říkat Vaněk, přestože je to TA svině. Nebo právě proto, to je otázka?

Domácí prase se zpravidla pořizuje na krmník a čeká ho někdy do roka zabíjačka nebo ještě o něco dříve rožeň. To naše však již půl roku přesluhuje, stalo se tak nějak miláčkem rodiny. Umí totiž na povel sednout i lehnout, občas si i pěkně rýpnout, a tak si běhá nic netušíce dál po zahradě, teď už jako pěkně vypasený  a sádlíčem obalený motorový tančík.

S přicházející zimou a vyprazdňujícím se mrazákem začínám rodinu připravovat na skutečnost, že Vaňkovy dny jsou sečteny. Vždyť už musí každý přece uznat, že chlívek i zahrada mu dávno začaly být malé, stále častěji nám teď pokukuje přes plot na náves po lepším výběhu. Není to, věřte mi, jen tak nějaký nýmand, nevypěstovali jsme si ani žádného ubožáka, ale nemůžeme přeci čekat, že nám ještě dál poroste, stala se z něj za ty roky už tak dost velká svině.

Při pohledu na našeho Vaňka, jeho koryto a hlavně chlívek, co po něm zůstane, si tak každý den kladu hamletovskou otázku:

"Být či nebýt ... svině?"  Toť otázka! To je to, oč tu běží!

To mi hlava a rozum nebere!?

Já se už teda na starý kolena měnit nehodlám, nikdy jsem žádná svině nebyl a nebudu, ale na tu naši malou soukromou zabíjačku se opravdu už expressis verbis těším :-)

Tolik za mě... a za Vietnam.                                                -sv-