Návrat do reality

Na operačním sále jsem druhou říjnovou neděli po obědě strávil asi 40 minut, z toho prý 32 minut v celkové anastézii. Tu mi přivodila mladší doktorka Gigalová, která mi stála za hlavou jak smrťák Pandrholovi. Ona se na mě však usmívala, představila se mi a hned mi na nos a pusu začala nasazovat tu masku s hadicí jakou mívají piloti v nadzvukovém letadle. Ozval jsem se, že chci ještě něco říct.

"Pan Vrba nám chce ještě něco říct, tak mluvte, prosím. Co máte na srdci?"

Chtělo se mi zavtipkovat, že infarkt, ale já je chtěl upozornit, že mám alergii na jód.

"Pan Vrba si myslí, že má alergii na jód," tlumočila moje sdělení anastezioložka.

"Nemyslím, já to vím," stačil jsem ještě pod maskou zaprotestovat, ale to už jsem byl napůl v limbu.

Z něho jsem se probudil v místnosti s úplně jiným stropem. Byla rozhlehlá, já ležel nahatý a přikrytý na svém lůžku někde uprostřed té místnosti a vedle mě stálo další mladé usměvavé stvoření.

"Doktorka Gigalová?" zeptal jsem se.

"Á, vítám Vás zpět na tomto světě, já nejsem doktorka, ale sestřička a mám Vás tu ještě chvilku pohlídat, než Vás odvezou zpět na nemocniční pokoj. Tak v klidu ležte a odpočívejte, on pro Vás Ríša za chvilku přijede."

Nevěděl jsm sice, kdo je to Ríša, ale měl jsem po té narkóze nějak rozpovídáno a tak jsem sestřičce na sebe postupně vyklopil úplně všechno. Kdo jsem, co jsem všechno prožil a proč jsem tady. Recitoval jsem zpaměti i svoje verše. Sestřička poslouchala, když jsem se na chvilku odmlčel, tak mě vyzvala, ať pokračuji, že je to moc zajímavé. A já pokračoval, napráskal jsem na sebe, že jsem měl dvě manželky, krásný ženský, že s nimi mám dohromady pět dětí, z toho tři dcery. Ta nejstarší měla svoje divadlo, které teď po letech zase obnovuje a ta nejmladší pro změnu dívčí pěveckou skupinu, které jsem dělal textaře a manažéra. Sjezdili jsme spolu celou republiku i na Slovensko jsme zavítali, na starý kolena jsem se s nimi dostal do rockových klubů, velkých kulturních sálů, na festivaly, na Křižíkovou fontánu, do všech televizí, do českého rozhlasu i do redakce lechtivého časopisu. Pak jsem se zase na chvíli odmlčel.

"A co ty Vaše manželky, jak dlouho jste s nima byl?" zeptala se zvědavě.

"S každou skoro 20 let, z toho 18 ženatý. Myslím, že jsme se měli rádi a neměli se špatně, ale přesto mi byly obě nevěrné," zakončil jsem lakonicky svoji zpověď.

Sestřička vstala od stolu, šla mě zkontrolovat na lůžku, možná i nějakou tu kapačku odpojila a já jí přitom tichým hlasem ještě dopověděl toto: 

"A tak jsem si nyní řekl, že už žádné potvoře nedám šanci, aby mě zase podvedla."

Sestřička se na mě opět mile usmála a při odchodu přes rameno prohodila:

"Ale my, ženy, nejsme všechny takové, umíme být i věrné." :-)

Málem jsem jí to v tu chvíli uvěřil. 

Naštěstí přišel Ríša a odvezl mě o 2. patra níže zpět do životní reality.   -sv-