Až do kuropění

Fejeton přeci jen s happyendem

V Praze je okolo 1250 bezdomovců, mnoho z nich prosí dennodenně o pomoc na každém rohu. Obyvatelé je však ignorují. Ne všichni bezdomovci však žádají peníze na alkohol a cigarety. Při naší studentské stáži v redakci časopisu Maxim v roce 2014 jsme si jich prvně všimly a o rok později jsme vše dokumentovaly v projektu Krabice.

Rozhodly jsme se věnovat takovému projektu, kde se soustředíme na problematiku bezdomovců v metropoli. Vyrazily jsme do Prahy s kamerou a audio zařízením, sehnaly si v prvním obchodě kartonovou krabici a nakoupily do ní různé potraviny, cigarety a levný alkohol. No a pak jsme zkoušely několika náhodným bezdomovcům na ulici prostě nabídnout, co chtějí a oni si mohli z krabice vybrat. Vše jsme s jejich svolením dokumentovaly a bez jejich svolení jsem to pak vše sestříhala a ozvučila. S projektem mi pomáhala spolužačka Niky a kamarádka Larry.

Výsledek mé studijní práce z roku 2015 budete moci zhlédnout ještě dnes v sekci Videa a udělat si o této problematice i našem dílku svůj úsudek.

Po včerejšku je ale už v Praze o jednoho bezdomovce méně. :-)  Oslavila jsem totiž v klubu FANCY Lounge společně s Larry a dalšími 20-ti kamarády  naše narozeniny a vrátila se zpět na Vysočinu za svými rodiči, sourozenci a hlavně milým Pepou.

------------------------------------------------------------------------------------------

Tím by moje fejetonové povídání mohlo happyendově skončit. Jenže…

Ono se mi z té Prahy zas tak lehce neodchází. Včera jsem se totiž znovu přesvědčila, jak je ta Praha kouzelná a taky malá. 

Nad ránem se nás hrstka nejvytrvalejších přesunula z nočního klubu Fancy do jedné známé hospůdky, kde ještě mívají otevřeno. Měli jsme spolu kytaru a dobrou náladu, tak jsme si ostatní hosty hned získali. Zpívali s námi až do svítání. Těsně před ním se ale do sálu dostavila další skupinka. Podle futrálů zřejmě muzikantů, podle chůze zřejmě trochu unavených. A hele, jednoho z nich znám? To je přeci Petr!

„Havel!!," zavolala jsem kurážně na celý sál, „kde se tu bereš?" „Ty vole, já tu mám hrát, ale kde se tu bereš ty?" Postavil pouzdro s harmonikou na stůl.  

Petr Havel, spolužák z ledečské základky, ze které zamířil do Prahy na konzervatoř a pak ještě do Ameriky. Víc jsem z něho nedostala. Oblékl se do harmoniky a hrál mistrně a lehce jak „zamlada". Tak přirozeně a automaticky, jako já si občas mimoděk odhrnu vlasy z čela. Jeho starší kolegové také rozbalili svoje fidlátka, my jsme samozřejmě nemohli zůstat pozadu a tak jsme se prozpívali až do kuropění. Co to slovo ale znamená, jsme věděli a hlavně někdy taky slyšeli snad jen my dva s Petrem .-)

Kdoví, jestli někdo z těch hrajících bezdomovců a pouličních muzikantů z mého videa, kterým kdysi ta Praha asi taky učarovala, jako třeba nedávno tomu Čisťákovi, kdoví, zda někdo z nich to slovo kuropění taky kdysi, než usedl na chodník, neznal?

A nakonec se ten happyend přeci jen dostavil. Při odchodu na metro jsem hodila poprvé v životě do hracího automatu desetikorunu, zmáčkla nějaký čudlík a z automatu se vysypalo 750 korun. Děkuji, pane Pane, tolik korunek jsem si to ráno vyzpívala!

Tak jsem si mávla na taxi a odjela na hlavní nádraží, nasedla do rychlíku a frrrr na Vysočinu. :-)

Štěpánka ze Štěpánova a okolí