Australské vzpomínky

Je to již hóódně dlouho, 26.2.2018 to byl rok, co jsem se vydal na svou druhou cestu do Austrálie na pozvání mých trampských přátel, emigrantů z let 1968 i dále. Jejich osudy jsou tak dramatické, že čas odvál jejich skutečnost tak daleko, že se nechce věřit tomu, že se tak někdy stalo. Mnoho z nich má již přes 80 let, ale stále jsou to srdcem Češi, i když jejich vnuci, již česky nemluví. Mají proto oprávněné obavy, že až oni tu nebudou, vymizí to poslední české, co sebou přivezli, o co se tady snažili těch 50 let. Jsou z toho velice smutní, ale život jde dál s dobou, která nesmlouvavě ukazuje vývoj směrem dopředu. Mnohdy historie mladé lidi již vůbec nezajímá. Proč taky. Chtějí žít přítomností, užívat si ji a to umí dokonale. 

Na své cesty si sebou vždy beru malinkej zápisníček, kam si zapisuji průběh cesty. Znáte to. Ve zkratkách, co se během dne stalo, kam jsem dojel, kolik km, adresy, maily známých, ze kterých jsem potom ve volnu čerpal informace pro své cestopisy publikované na webu “ledecbezcenzury”. Zápisníček byl již celý ošuntělý, ale měl jsem ho rád, všude se mnou cestoval, den po dni, týden po týdnu i měsíc po měsíci (celkem měsíců 6) se zaplňoval údaji. Když jsem se vrátil domů, jednou jsem si ho nechal neprozřetelně na stole a stalo se to, že zmizel jak z toho stolu, tak zřejmě i z tohoto světa, kdy v domě byl se mnou jenom pes Woody, čtyři kočky a jedna rozvádějící se manželka. Prostě můj zápisník s koňskou hlavou (který jsem od ní každoročně dostával) mně osud odebral a ani po půlroce jsem ho již nenašel. Taky jsem našel i svůj iPad podezřele promáčklý, rozbitý asi úderem o něco tvrdého, že již nebyl schopný mně vydat to, co jsem po léta v něm nafotil, napsal, nafilmoval. 

Ale šel jsem s dobou a vše jsem si za patřičný obnos zálohoval, koupil iPad nový a vše si znovu dokázal aktivovat. Což asi pachatel(ka) nevěděl(a) a myslel(a) si, že k tomu již nedojde. Život ale jde dál, jen jsem si díky tomu při té aktivaci vzpomněl na jednu, řekli byste, neskutečnou příhodu, která byla až neuvěřitelná svým dějem v srdci Austrálie, v Coober Pedy, v nalezišti opálu, kam jsem se toužil vždy podívat. Cestu tam jsem již na tomto webu popisoval zde. 

Jedu vyprahlou krajinou, okolo samá poušť, vyschlá bílá jezera, jen asfaltová silnice, jedna křižovatka s benzínkou a pak slunečním žárem spalované městečko Coober Pedy, kam jsem dojel kolem poledne. Nikde nikdo, všichni zde drží polední odpočinek, prodavači pod verandou ve stínu v houpacích křeslech a kloboukem na obličeji spí a nechtějí být rušeni. 

Zastavil jsem celý zpocený (asi 40cítka na teploměru) na parkovišti a prošel hlavní třídu až na konec města. Vsude obchody s opály, brusírny, kde skrz výlohy bylo vidět, jak zde pracují brusiči a vytváří to překrásné dílo - opál. A také ty ceny těchto drahokamů, stovky a tisíce australských dolarů. Jasně, že jsem si také chtěl jeden malinkatej opál koupit, měl jsem na to vydělaných asi 200 dolarů (kurz byl asi 20Kč/AUD). Ty prodejny byly pro mne moc drahé, luxusní, až jsem náhodně našel jako poslední starou plechovou boudu s verandou a schody dovnitř, kde byl obchod jak na divokém zapadě. Jdu po těch asi 4 schodech nahoru, vržou tak silně, že zarostlej starej chlap na houpacím křesle se probudil a jen tak rukou mě ukázal, ať jdu dovnitř, že je otevřeno, a zase si dal klobouk dolů do čela a odpočíval. Vešel jsem a uvnitř byla tma, jen tam v rohu u stolu pod světlem, seděl asi majitel a vykládal si karty sám se sebou na zelený flísový potah, jako na kulečníkovém stole. Světlo svítilo jen na ten potah a on byl ve stínu, jen ty jeho ruce bylo vidět, jak vykládají karty na ten zelený samet. Pozdravil jsem, on se na mne podíval a nic neřekl. Čekal jsem, až dovykládá a bude se mně věnovat. Ohodnotil mě asi tak, že asi ve svém krámě dnes po obědě nebude kvůli mně ani rozsvěcet světlo. Nakonec dohrál a vstal, rozsvítil a ukazoval mně nabídku opálů různých velikostí a taky cen. Asi po 30 minutách prohlídky, tedy jen očima, jsem vytáhl svých 200 dolarů a chtěl jsem vědět, který z těch opálů by mohl být můj. Vzal jeden menší, položil ho na stůl a zeptal se mě, odkud jsem. Odpověď ho nijak nepřekvapila, že prý on je taky z Evropy, kdy sem přišel kopat opály ve svých 25 letech z Řecka a je tady již 60 let (tedy mu bylo 85). Žije tu sám a mluvil dobře německy, což pro mě bylo lepší, kdy jsem mu popsal svoji cestu sem a on svůj život tady. 

Pak mně zabalil opál do krabičky a přidal ještě jeden jako dárek. Zhasnul a opět si sednul k hracímu stolu. Po chvilce se mě zeptal, jaký u nás hrajeme karty, jako o peníze, tak jsem mu ukázal "voko 21", což dobře znal z Řecka, asi se to hraje všude. Tak jsem mu ukázal "sedmu", kterou neznal. Zeptal se mě, zda si ji s ním nechci zahrát. Říkám, že nemám moc peněz na hru, on ukázal na moje dva opály, že si tedy zahrajeme o ně. Kdo zná "sedmu", tak ví, že se rozdají třeba sirky (5 sirek), no a kdo prohraje, jednu vloží do banku, kde tedy on dal svůj opál a já taky. Takže celkem 10 her a vítěz bere 2 opály. Jednou míchám já, jednou míchal on a hraje se. Prohrál hned pět her za sebou a přisunul mně dva opály a měl jsem tedy už tři, jeho opál byl ale větší, než ten můj. A že jedeme hrát dál, a o ty 3 opály, takže jich tam bylo už 6. Opět 5 sirek každý a tentokrát jsem vyhrál jen o jednu sirku! Opálů jsem ale měl již 6. Nebyla tam žádná klimatizace, byl jsem zpocenej jen z těch 6-ti opálů, co mám. Chtěl jsem odejít, ale on sdělil, že ho to začíná bavit a přiložil nových svých 6 do banku a já dal taky svých 6. A hrálo se dál. 3x vyhrál za sebou a já byl nervózní z toho, že přijdu o všechno. Ale co se nestalo. Přišla hra, kdy jsem dostal 4 sedmičky, pak 3 esa, vyrovnal jsem hru a rozdával. Vyhrál on, já opět vyrovnal na 4:4 a další pro mě pátá sirka a již jsem měl 12 opàlů!! Hráli jsme už dvě hodiny a najednou řekl: "OK vyhrál jsi to, aspoň mně utekl odpolední čas a díky, že jsi se stavil u mě v krámě." Vyprovodil mě z krámku a zavřel. 

Měl jsem opálové bohatství za cca 2500 AUD v krabičce, šel do karavanu, odjel jsem na kemp a za chvilku byl večer. V Austrálii se strašně rychle stmívá, vedro i v noci. Nechal jsem proto u karavanu otevřené dveře i okna, rozložil síť proti hmyzu a zpocený ne a ne usnout. Karty mě stále probíhaly hlavou. Bylo již asi kolem třetí ráno, najednou do kempu vjelo obrovské auto s několika rozsvícenými světly a blikáním POLICE na střeše auta. Posadil jsem se a koukám, co se děje. Jedou hned ke mně a zastaví před otevřenými dveřmi. Celý karavan osvětlený. Z auta vylezou dva šerifové, baterky a kolty v rukou, mířící na mě. Co mě hned napadlo, bylo to, že je za mnou poslal majitel krámu, že se nesmířil s prohrou. Již jsem se viděl v želízkách a odveden na policii. 

Oni na mě dosti zhurta, jak to, že mám celý karavan otevřený. V noci, kdy oni dostali hlášku, že je asi vykradený, což se tady párkrát stalo a že se mám zavřít. A odjeli pryč. Malou dušičku jsem měl, spát se nedalo a tak jsem vyrazil raději odtamtud pryč na asi 550 km štreku k Uluru. 

Opály lehce vyhrané jsem později daroval svým kamarádům v Sydney a Melbourne odměnou za úžasný pobyt u nich a nechal si jen ty dva, za které jsem poctivě zaplatil skoro celou svoji tehdejší hotovost 200 AUD. :-)

 

Karel On the Road  

 

Je libo opálek? Kolik jich chcete a který? Větší nebo dva menší? Vyberte si, prosím. :-)