Achillova ploska

Moje maminka byla krásná, ale prostá žena. Ve škole však dávala pozor, a tak si dobře zapamatovala antický příběh, ve kterém mořská bohyně Thetis ponořila svého narozeného syna Achilla do řeky Styx, aby se stal nezranitelným. Nad vodou tehdy zůstala jen jeho pata, za kterou ho Thetis držela, a ta byla proto jediným zranitelným místem Achillova těla, což se mu taky v Trojské válce stalo osudným. Paris se mu tam trefil oštěpem a neohrožený hrdina umírá.

Moje maminka byla nejen krásná a prostá, ale taky velice praktická žena. Proto, když se mě, po vzoru té antické bohyně, jejiž jméno už zapomněla, rozhodla ponořit do říčky Sázavky, nedržela mě za patu, kterou zná každý pitomec, ale za plosku, kterou nezná skoro nikdo. A tak jsem já za 65 let svého života utržil jen dvě opravdu krvavá zranění. Jizvu nad levým okem mi způsobil můj mladší a o hlavu menší bratr Josef, když jsme se jako malí hádali o míč a jeho vztek naočkovaný do kamene dokázal prorazit bájné kouzlo. Druhou jizvu uprostřed prsou ve tvaru vaginy mi s mým svolením vytvořil ledečský chirurg Gregor při odstraňování zmutovaného beďara. Jinak je mé tělo zevně netknuté. O jizvách na duši a na srdci si povíme jindy.

Moje paty mockrát probodly různé trny, hřebíky, dokonce i rezavá ponkajzna, což je kovaná skoba pro uchycení dřevěných okenních rámů do zdi. Jakmile jsem trn, hřebík, či ponkajznu z paty vytáhl, tak rána přestala krvácet a zacelila se. Naposledy se tak stalo před rokem a švestkovou větvičku s čtyřcentimetrovým trnem jsem bez jediné kapky krve vytáhl. Měl jsem ji na památku schovanou na parapetu okna, ale dcera mi ji před týdnem při úklidu naší chalupy hodila do kamen.

 

Před třemi týdny před sobotní vychřicí Fabiane jsem se rozhodl preventivně očesat všechna jablka na naší zahradě. Když česáte jablka, vzhlížíte do koruny jabloně, ne pod své nohy. A tak se stalo, že jsem nešťastně šlápl levou nohou v kroksce na další trnovou větévku v trávě. Trn projel šikmo přední částí umělohmotné podrážky jak máslem a pokračoval do přední části chodidla, do těch měkkých polštářků před prsty, kterým se odborně říká ploska. 

To jsem však tehdy ještě nevěděl. Zasykl jsem bolestí, vysunul nohu z boty, zvednul kroksku  z trávy a vytáhl z podrážky větévku s trnem, šáhl si na chodidlo, kde kromě trošky krve jsem nic nanahmatal, tak jsem zpět nazul botu a pokračoval v česání jablek.

Druhý den ranka trochu bolela, ale dalo se to vydržet. Chodidlo jsem očistil teplou vodou, namazal jodovou mastí a přelepil náplastí s polštářkem. Obden jsem náplast i s mastí vyměňoval. Po týdnu se péče o poraněné chodidlo ujala moje nejmladší dcera Štěpánka. Ránu a okolí rány dezinfikovala, ránu ošetřila jodovou mastí, přelepila náplastí s polštářkem a ovázala obinadlem. 

V noci začala celá přední část chodidla včetně prstů pálit jak čert. Zatnul jsem zuby a noc v bolestích přečkal. Po dalším převazu spojeném s dezinfekcí se situace opakovala. Tentokrát jsem po půlnoci obvaz odstranil, pálivá bolest ustala, ale bodavá bolest v plosce nabírala na intenzitě. Proto jsem desátý den po úrazu požádal Štěpánku, ať mě doveze na chirurgickou ambulanci do Brodu, kde se mi po místním umrtvení plosky chodidla v centimetrové rance pošťourali a našli tam dva milimetrové kousky dřeva.

Vtipkoval jsem tehdy, že jsem Vrba a že se mě příroda nebo osud snažily naroubovat švestkou, což by nemuselo být zase tak špatné. Taková švestka, když zkvasí a přepálí se, je docela dobrá a zdravá. :-) Jenže brzo mě to vtipkování málem přešlo.

Druhý den jsem se totiž dostavil na převaz na chirurgickou ambulanci do Světlé. Noha už byla jak na chodidle, tak na horním nártu oteklá a panu doktorovi se to ani trochu nelíbilo. Nejprve slušně vynadal mně, že jsem měl vyhledat pomoc lékaře mnohem dříve, pak nadával na doktora, který se mi v noze pošťoural, a nekonec mě po pečlivém a bolestivém prohmatání chodidla přesvědčil, že musím okamžitě do nemocnice na chirurgii absolvovat předoperační přípravu a pak v úplné anestézii chirurgickou revizi poraněné plosky, kde je již viditelný zánět a kde pravděpodobně bude další část trnu.

Za dvě hodiny jsem opět ležel na chirurgické ambulanci v Brodě a službu mající lékař nevěřícně ověřoval kolegovo zjištění. Po každém doteku bolavého chodidla jsem sykal bolestí a nakonec po 21. hodině večerní ve čtvrtek 4.10.2018 jsem ležel konečně a definitivně na chirurgickém oddělení na kapačkách. Snažili se nejprve odstranit zánět antibiotiky. To se jim až do soboty nedařilo. Naopak, stav mojí nohy se zhoršoval s každým převazem a s každou dezinfekcí, že jsem sám obvaz z bolavé nohy v půlnoci ze soboty na neděli odstranil, pálení zmizelo a otok chodidla a nártu do rána splaskl. 

Až tehdy mě napadlo, že budu mít určitě alergii na jód a ošetřujícímu lékaři konečně došlo, že další operace chodidla je nutná. A tak v neděli 7.10. ve 13:30 mě nahatého upoutali na opečním sále ke stolu, napojili na mé tělo všechny možné hadičky, sondy a přístroje, pak mi ucpali nos a pusu plynovou uspávací maskou s hadicí a 35 minut se zase šťourali v mém chodidle. Tentokrát tam už našli nejen zánět, ale i další 5-ti mílimetrový kousek trnu. Našli moji lékaři, našli!

A tím jsem měl já a moje ploska vyhráno. Dalších pět dní bylo protkáno bolestí, kapačkami, převazy, ležením na lůžku, čůráním do bažanta a nakonec i průjmem. To už ale ne do bažanta, ani ne do mísy, ale dokázal jsem vždy na vteřinu přesně doskákat po zdravé noze až na záchodovou mísu.

  S tímhle jsem jel do nemocnice                A s tímhle se po týdnu vrátil domů

Je to jak malá pička, ale na blbým místě, kam si nedostanu :-)

 

Proč vám to tak expresivně a dopodrobna vyprávím. Výrazem Achillova pata se označují naše slabiny. Já jsem v uplynulém týdnu zjistil, že žádnou Achillovu patu nemám, já mám totiž Achillovu plosku. 

 

A víte proč? 

 

Moje maminka byla krásná, prostá a taky velice praktická žena. Když mě nořila po vzoru bohyně Thetis do říčky Sázavky, nedržela mě za patu, jak to zná každý pitomec, ale za plosku .....    -sv-