Špunty na Votvírák

Dcera mi zítra odjíždí na Votvírák. Na ten největší festival na milovickém letišti. Kdo nebyl na Votvíráku, ten jako by neexistoval. Loni a předloni jsem ji tam ještě vozil, letos už vyráží sama. Teda se svoji kapelou, ale beze mne. 

"To ale bude sebou potřebovat stan a spacák, musím se po nich podívat," napadlo mě navečer a šel je hledat. Spacák jsem nenašel, ale stan ano. Rozbalil jsem ho, abych viděl v jakém je stavu. Od loňského Votvíráku jsme stan na nic nepotřebovali. Je to jen takové dvojlůžkové áčko, které se vejde všude.Takový obyčejný pícháček se dvěmi tyčkami a osmi kolíky. U tyček chyběly zátky na spodním konci a kolíky taky nebyly kompletní. Pár jsem jich proto vyrobil ze silnějšího ocelového drátu a šel hledat nějaké špunty, aby tyčky nepotrhaly podlahu stanu. 

Po loňském stěhování mám na chalupě ještě spoustu nepotřebných věcí porůznu v krabicích a v jedné z nich by měly být i korkové špunty. Krabici jsem našel poměrně snadno na půdě, akorát jsem si myslel, že byla větší. Když jsem krabici otevřel, byla sice plná špuntů, ale mnohem větších, než jsem teď zrovna potřeboval. Kdysi jsem tyhle všechny špunty měl nasypané ve velkých skleněných číších jako ozdobu v našem bytě. Mezi nimi by mělo být i několik malých centimetrových špuntíků, které by do těch tyček mohly pasovat. Teď je ale nevidím. Chvíli jsem se v krabici přehraboval, ale stále je nemohl nalézt. Tak jsem se rozhodl obsah krabice někam přesypat, nejlépe do velkého umývadla, kde na ně budu dobře vidět. Vynesl jsem proto krabici ven na zahradní stůl, k ní postavil velké plastové umývadlo, posadil se na lavici ke stolu a při pohledu do krabice mě náhle napadlo ty špunty při přemístování do umývadla spočítat. Bral jsem je po dvou a počítal do sta. 

"První stovka, dvěstě, třista, čtyřista, pětset, pětsetpadesát! 550 špuntů z láhví od vína! To vše jsem vypil za kolik let? Za posledních 20 let! Nejsem náhodou alkoholik? 550 lahví vína. No, ale za dvacet let, to je asi tak 27 za rok, což vychází 1 za 14 dní. To by šlo, to to zase se mnou není tak hrozné a nebyl jsem na to přeci sám." 

I když moje žena vždycky s úsměvem říkala: "My si se Standou, tak jednou za 14 dní dáme lahvinku bílého nebo červeného, já vypiju sotva jednu sklenku a Standa dorazí zbytek." :-) 

"Tak to asi alkoholik nebudu, že jo?" Teď v důchodu už vůbec ne. I když si občas, tak jednou za měsíc, lahvinku taky dopřeji. 

"No konečně, tak jsem ty centimetrové špuntíky přeci jenom našel, byly až na samém dně krabice. A do těch tyček přesně pasují. To jsem rád."  Zbylých 548 špuntů jsem přesypal zpět do krabice, pak vyhledal jednu z těch větších číší, kterou jsem dostal darem ke svým 50-tinám, pár desítek špuntů do ní přemístil a krabici uschoval zpět na půdu. Číši jsem naplnil pouze do tříčtvrtin, aby tam zbylo trochu místa pro ty špuntíky příští.

Ráno se přiřítila dcera Štěpánka. "Stan nepotřebuji, spacák taky ne, ale nějaký penízky by se mi hodily. A že mě odvezeš do Jeníkova na autobus? Za půlhodinky mi to jede."

"Samozřejmě. Tak jedem. Já si cestou zpátky koupím v Haberské pekárně čerstvý chleba a pak taky granule pro našeho psa a lahvinku červeného pro sebe na večer, když mi zase ujíždíš pryč, a napíšu o tom fejetónek." :-)   

"Jo, to napiš, už se na něj těším. Přečtu si ho ve stanu na Votvíráku. Na něj se těším taky," dodala dcera. -sv-