A je to tady!

Poslední fejeton tohoto druhu nazvaný Další blízké setkání jsem zakončil větou:  "To já raději časem nabídnu azyl nějaké jiné potvoře." :-)

Uplynuly jenom dva týdny a je to tady! Včera u mě nocovala paní Tettigonia Viridissima. Nebojte, nejednalo se o žádnou cizinku, ani muslimku, ale moji dobrou známou z dětství, dneska si říká paní Zelená. Co jsme se spolu my dva kdysi nadováděli za humny ve vysoké trávě. Ona byla tenkrát strašně neposedná a taky pěkně přelétavá, divoká jak mlaďoučká kobylka. Dalo mi vždycky strašnou práci ji uprostřed louky nalézt a chytit ji bylo takřka nemožné. Přesto se mi to párkrát podařilo.

Tentokrát za mnou však přišla sama. Byla trochu skleslá a bylo na ní znát, že je tu jen tak na skok, že se jen rozhlédne, něco možná zakousne a pofrčí zas dál. Ale já ji hned tak pustit nechtěl. Rád jsem ji po těch letech zas viděl, i když jsem k ní najednou cítil jakýsi respekt, jako bych se jí bál či ostýchal. To jsem teda byl jako kluk větší frajer, stačila krabička od sirek a byla moje!

Měla na sobě, jako tenkrát, hezky střižený zelený letní kostýmek. Slušel jí velice a hodil se taky k jejímu jménu. A ta její kukadla! A ta stehna! Kdepak, dneska, paničko zelená, mi nikam nefrnkneš, dneska ne. Zavřu pěkně okna, nachystám skleničku a polapím paničku. Až se smrákne, budeš moje.

A tak se stalo, že jsem v pondělí večer 22. srpna 2016 lapil samičku pana Koníka Lučního, kterého možná znáte taky jako Kobylku zelenou, latinsky nazývanou Tettigonia viridissima. Jak malý kluk jsem ji ten večer přiklopil skleněnou miskou, když usedla na roh stolu a rozhlížela se po seknici. Rozzářenýma očima s počínajícím šedým zákalem jsem si ji potom mohl v klidu a bez ostychu pěkně prohlédnout. Ta její kukadla, stehna, tykadla, kusadla, kladítko, kopýtka, křídla. Podle délky kladítka to byla dospělá samice. Překvapilo mě, jak se dokáže snadno udržet na hladké stěně skleničky. Je to ale potvora tak škaredá, až je hezká! Jak ty samičky člověčí, jak ty kudlanky bezbožné. :-)

Ráno jsem ji ale vypustil na zahradu. Hopsla hned do trávy. Chvíli jsem ji pozoroval, jak se pomalu prodírá trávou a pak najednou byla fuč. Zmizela mi v zeleni nebo snad v padesáti odstínech šedi? Nevím. Hledat zelenou potvoru v zelené trávě se šedým zákalem v oku je bez šance na úspěch. Třeba se zase někdy někde objeví jiná. 

Jen doufám, že to zelené, co jsem včera chytil, nebyl pan Virus Zika s velkým kladítkem. To bych pak k malému IQ měl ještě malou hlavu! :-) -sv-

Hádejte, kdo přijde na večeři zítra? :-)